Hlavní navigace

Elektronické komunikace:

1. 6. 2008

Sdílet

cílem je jednotný celoevropský trhEvropská komise usiluje o vybudování jednotného celoevropského trhu i v oblasti...


cílem je jednotný celoevropský trhEvropská komise usiluje o vybudování jednotného celoevropského trhu i v oblasti elektronických komunikací (dříve telekomunikací). Po členských státech proto požaduje sjednocení podmínek pro fungování jejich dosud národních trhů. Pravidelně také kontroluje, jak si v tomto ohledu jednotlivé členské země vedou a jak jsou daleko s rozvojem služeb elektronických komunikací. Třeba pokud jde o penetraci broadbandu (vysokorychlostního připojení k internetu), penetraci mobilních a pevných telefonů apod. Jak konkrétně obstála Česká republika při posledním hodnocení, v rámci tzv. 13. hodnotící zprávy?


Elektronické komunikace, dříve chápané v užším smyslu jen jako telekomunikace, byly historicky spíše národní záležitostí. Ne snad v tom smyslu, že by telekomunikační služby nemohly přesahovat geografické a administrativní hranice států. Tak tomu naštěstí není, což dokazuje už jen pouhá možnost telefonovat do zahraničí (existence mezinárodních hovorů), možnost telefonovat ze svého mobilu v zahraničí (v rámci roamingu) a obdobné služby. Nehledě již na možnost připojování k celosvětovému internetu, který se národním hranicím až tolik nepřizpůsobuje.
Výrazně „národní“ byly tradičně podmínky pro podnikání v sektoru elektronických komunikací: každý stát si je definoval po svém a měl také své vlastní představy o tom, co a jak uvolnit a co naopak striktně regulovat. A tak se stávalo, a bohužel dodnes stává, že v některých zemích jsou určité služby dostatečně rozvinuté a uživatelům dostupné za přijatelné ceny, zatímco v jiných zemích jsou naopak dostupné velmi špatně a za horentní sumy. A právě s tím by Evropská unie ráda něco udělala a podmínky co nejvíce sjednotila. Jak sama říká, ráda by v celé Unii vytvořila jednotný trh elektronických komunikací.

Regulační rámec, směrnice a nařízení

Evropská unie – a její vrcholný orgán, jímž je Evropská komise – mají k dispozici řadu nástrojů, které mohou využít pro dosažení svých cílů. Základním nástrojem jsou evropské směrnice, jež všechny členské státy musí v určitém časovém horizontu (například do 18 měsíců apod.) zapracovat do své národní legislativy. Formou směrnic byl například zaveden současný regulační rámec elektronických komunikací, který do své legislativy promítla i Česká republika (svých zákonem č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích).
V současné době již ale leží na stole plány na zcela nový regulační rámec, který by měl mnoho věcí změnit. I v tom ohledu, že by ještě více kompetencí a pravomocí přesunul do bruselského centra. To ale naráží na odpor většiny členských zemí a jejich národních regulátorů, kteří své dosavadní pravomoci nechtějí jen tak pustit a přenechat někomu jinému.
Ale i řada dalších subjektů, včetně privátních, má z rostoucí moci bruselských úředníků obavy. Už i proto, že Brusel má pro prosazování svých zájmů k dispozici ještě jeden mechanizmus, kterým jsou unijní nařízení. A ta platí okamžitě, místo toho, aby se řadu měsíců postupně implementovala do národních legislativ skrze národní parlamenty.
Formu nařízení použila Evropská komise v loňském roce v případě mobilního roamingu, kdy nechtěla čekat, ale potřebovala něco udělat „hned a teď“. A tak svým nařízením razantně vstoupila do oblasti cen mobilního roamingu, když direktivně stanovila jejich (maximální) maloobchodní i velkoobchodní ceny. Mobilní operátoři takovémuto postupu dodnes nemohou přijít na jméno.
Ale na druhou stranu: roaming skutečně zlevnil a i mobilní operátoři museli konstatovat, že ho zákazníci využívají více a častěji než dříve. A negativní dopady, jimiž mobilní operátoři původně hrozili – například v podobě zdražení národních hovorů či omezených dotací na telefonní přístroje – se nedostavily.

Hodnotící zpráva

Evropská unie a její komise také pravidelně monitorují a vyhodnocují, jak si jednotlivé členské země vedou při naplňování jejích představ, zejména při implementaci regulačního rámce a dodržování jejích nařízení. Za tímto účelem vydává každoročně tzv. „hodnotící zprávu“, plným jménem „Zprávu o pokroku jednotného evropského trhu elektronických komunikací za rok 2007“. Letos byla tato zpráva již 13. v pořadí, a tak se o ní hovoří také jako o „13. zprávě“.
Česká republika dopadla v této zprávě relativně dobře. Nebyla kritizována za žádné závažnější nedostatky v implementaci dosavadního regulačního rámce, ani v dodržování unijních nařízení (například v oblasti roamingu). Na druhou stranu ale nebyla ani příliš vyzdvihována za to, že by ostatní v něčem výrazněji předčila a byla v něčem nejlepší.
Stručně řečeno: patříme k průměru. V řadě kvantitativních ukazatelů spíše k tomu spodnímu, tedy k podprůměru.

Jak jsme na tom s broadbandem?

Jednou z oblastí, na něž klade Evropská komise největší důraz, je penetrace broadbandu, tedy vysokorychlostního přístupu (k internetu). S tímto zájmem ale poněkud kontrastuje zmatek, který vládne ve vymezení této kategorie: co všechno by mělo být považováno za broadband a co již nikoli? Na tuto veledůležitou otázku nedává zcela jednoznačnou odpověď ani Brusel. Dlužno dodat, že jednoznačnou a stejnou odpověď nemají ani jednotlivé členské země, ani další subjekty, které rovněž vyhodnocují stav broadbandu.
A tak se nesmíme divit, že se všelijaké statistiky broadbandu liší, často i dosti významně. Rozdíl mezi nimi přitom nemusí být dán jen tím, jak chápou samotný broadband, ale třeba také v tom, koho považují za uživatele internetu. Má to být někdo, kdo se alespoň jednou připojil k internetu? Nebo někdo, kdo tak činí pravidelně? A jak často? Každý den, alespoň jednou týdně, jednou měsíčně?
Pojďme ale již ke konkrétním číslům. 13. hodnotící zpráva Evropské komise nám k počátku roku 2008 přisuzuje penetraci broadbandu na úrovni 14,56?%. To je chápáno ve vztahu k počtu obyvatel a znamená to, že na 100 obyvatel připadá v průměru 14,56 přípojky (která splňuje požadavky na to, aby byla „broadbandová“).
Oproti situaci o rok dříve (na počátku roku 2007, s penetrací 10,61?%) jde o nárůst, který hodnotící zpráva kvituje jako pozitivní. Současně ale nemůže nevidět, že námi dosahované hodnoty jsou stále pod evropským průměrem a že tedy máme hodně co dohánět.
Konkrétně k počátku roku 2008 dosahovala průměrná penetrace broadbandu v celé Unii výše 20,04?% procenta. Ukazuje to následující graf, na kterém je Česká republika na devátém místě od konce a se svými 14,56?% hluboko pod průměrem celé evropské sedmadvacítky. A to tento průměr ještě úspěšně snižují obě nové členské země, Bulharsko a Rumunsko.
Velmi zajímavé je přitom srovnání s tím, jak naši penetraci broadbandu hodnotíme sami. Třeba náš národní regulátor, kterým je Český telekomunikační úřad, má na věc poněkud jiný názor. Sám sestavuje a na měsíční bázi vydává svou vlastní „Monitorovací zprávu“. A v té za letošní únor mj. napsal:

Penetrace služeb širokopásmového přístupu (počet přístupů na 100 obyvatel) byla odhadována ke konci roku na cca. 17?%. V porovnání s ostatními zeměmi EU se tak Česká republika přibližuje průměru EU a převyšuje penetraci v zemích EU-10.

Jaká je struktura našeho broadbandu?

Lze nějak racionálně vysvětlit rozdíl mezi penetrací 14,56?%, kterou nám k lednu 2008 přisuzuje Evropská komise, a penetrací ve výši cca 17?% (přesněji: 16,6?%) ke konci roku 2007, kterou se pyšní Český telekomunikační úřad? Navíc je to právě Český telekomunikační úřad, kdo za Českou republiku pravidelně dodává podklady pro hodnotící zprávy Evropské komise.
Podrobnějším porovnáním údajů z obou zdrojů skutečně lze původ tak velkého rozdílu identifikovat a současně s tím i získat představu o zastoupení jednotlivých technologických variant tuzemského broadbandu. Nejprve si ukažme čísla, pocházející od našeho regulátora, v následující tabulce:

Vedle toho si ukažme strukturu našeho broadbandu, jak ji vidí 13. hodnotící zpráva EK. A hned si opravme malou chybičku, kterou je vynechání jedné položky: počtu 42 570 tisíc přípojek na bázi zpřístupněných místních smyček (LLU). Tato položka chybí u světle modré výseče v levém spodním kvadrantu, mezi 100 „ostatními“ přípojkami a 61 951 přípojkami na bázi předprodeje velkoobchodního ADSL od O2 (což zpráva poněkud nepřesně označuje jako bitstream, resp. „New Entrant’s Bitstream Access“).
Po tomto doplnění již „sedí“ i celkový součet 1 497 420 přípojek, který vykazuje EK – zatímco ČTÚ vykazuje 1 680 676 přípojek. Rozdíl činí 183 256, což se velmi blíží celkovému počtu mobilních přípojek, a umožňuje to učinit následující závěr: údaje EK a ČTÚ se liší hlavně kvůli tomu, že komise nám „nezapočítala“ cca 183 456 přípojek, realizovaných mobilními technologiemi (konkrétně pomocí CDMA a UMTS). Jde tedy o praktický důsledek skutečnosti, zmiňované již výše: různé subjekty chápou broadband různě. Náš ČTÚ do něj zařazuje i přípojky využívající mobilní technologie (CDMA a UMTS), zatímco Evropská komise nikoli.

Čím je náš trh s broadbandem charakteristický?

Podobný rozdíl v chápání broadbandu, jaký se nyní projevil u mobilních přípojek, se v dřívější době již jednou objevil, a to u bezdrátových přípojek jako takových. Konkrétně u přípojek na bázi Wi-Fi, které nám Unie nejprve nechtěla započítávat vůbec. Později tak sice učinila, ale s výhradou, že to nepovažuje za zcela správné, neboť ostatní země prý takovéto přípojky nevykazují jako broadband – a že do budoucna je to otázka do diskuse.
Dnes se již o oprávněnosti zahrnutí Wi-Fi přípojek příliš nediskutuje (a komise nám ty naše započítává bez dalších výhrad). Přesto ale i komise musela konstatovat, že právě český trh elektronických komunikací je charakteristický neobyčejně vysokým podílem Wi-Fi přípojek, a v důsledku toho i vysokou vzájemnou konkurencí mezi technologickými platformami. Třeba tím, že nabídkám ADSL od jednoho poskytovatele nekonkurují ani tak nabídky ADSL od jiného poskytovatele (tedy na stejné technologické platformě), jako spíše nabídky jiné technologické varianty připojení (například přes Wi-Fi či přes kabel). A to je skutečně pravda, kterou chování trhu názorně dokazuje, například na provázanosti nabídek kabelového a ADSL připojení: jakmile se u kabelu zvýšily rychlosti a odstranily objemové limity, ADSL tyto změny velmi rychle napodobilo.
Jedním z důsledků popisovaného stavu je i to, že Česká republika má velmi nízké zastoupení DSL technologií na trhu s broadbandem. Jak ukazuje tabulka na protější straně dole, bylo počátkem roku 2008 v celé EU na technologii DSL realizováno téměř 80?% všech přípojek. U nás je to jen polovina – cca 40?% – a neoficiálně jsme v tomto ohledu unikátem v celé Unii.

Inkumbent dominuje v ADSL

Další charakteristikou našeho trhu s broadbandem je pozice inkumbenta. Tedy toho operátora, který byl dříve monopolní a po otevření trhu na něm působí dále, obvykle jako výrazně dominující operátor. U nás jde o bývalý Český Telecom, dnes Telefóniku O2 Czech Republic, která má v oblasti ADSL výrazně vysoký podíl na celém segmentu trhu – přes 80?%. A na rozdíl od drtivé většiny členských zemí, kde podíl inkumbenta klesá, u nás naopak stále roste. Jinými slovy to znamená, že se trh ADSL neotevírá konkurenci, ale naopak se pro ni uzavírá – s tím, jak se našemu inkumbentovi daří vytlačovat konkurenty a dále zvyšovat svůj tržní podíl.
Tuto skutečnost shodně potvrzují jak náš regulátor, tak i Evropská komise. Už se ale liší v tom, zda je s tím zapotřebí něco dělat, a co. Evropská komise to vidí jako závažný problém – a tak po našem regulátorovi již dříve požadovala řešení ve formě zavedení cenové regulace broadbandu a povinnosti nabízet tzv. bitstream. Naopak náš regulátor to zřejmě nevidí jako až tak velký problém, už i kvůli vysoké konkurenci mezi různými technologickými platformami. A tak dřívější požadavek komise na zavedení cenové regulace a skutečného bitstreamu nevyslyšel. A v nynější 13. hodnotící zprávě za to, podle očekávání, vyslechl kritiku.
Nicméně v současné době, v rámci dnešního regulačního rámce elektronických komunikací, jsou „karty rozdány“ skutečně tak, že komise může vyjadřovat své názory a doporučovat určitá řešení – ale nemůže si je vynucovat silou. Poslední slovo má příslušný národní regulátor, který v daném případě setrval na svém názoru, i přes odlišné stanovisko Komise.

Co by přinesl nový regulační rámec?

Jednou ze změn, které by měl přinést nový regulační rámec elektronických komunikací, by byla i změna výše uvedeného: poslední slovo by již neměl národní regulátor, ale Evropská komise, prostřednictvím práva veta i na tzv. nápravná opatření, ukládaná ve specifických situacích (při zjištění, že určitá část trhu ještě není dostatečně konkurenční).
A nebyla by to jediná změna, dokonce ani ta nejvíce kontroverzní. Návrhem, jenž vyvolává asi největší odpor a vášně, je zřízení jakéhosi celoevropského regulátora, který by měl určitým způsobem „zastřešovat“ činnost jednotlivých národních regulátorů. Ti by nezanikli, ale jejich pravomoci by byly dále okleštěny právě ve prospěch tohoto celoevropského regulátora. A ten by byl přímo odpovědný Evropské komisi i Evropskému parlamentu.
Jaké konkrétní kompetence by přešly od národních regulátorů k novému celoevropskému regulátorovi, je stále předmětem bouřlivých diskusí. V úvahu přitom připadají i takové věci jako je „harmonizace správy frekvenčního spektra“, kde by Brusel chtěl více mluvit do toho, jak je tento vzácný přírodní zdroj (frekvence) využíván. Hodně se přitom hovoří o vytvoření jednotných podmínek pro fungování mobilních i jiných bezdrátových služeb po celé Evropě, ale ve hře je spíše dělení tzv. digitální dividendy. Termínem „digitální dividenda“ se označují frekvence, které budou uvolněny díky přechodu z dosavadního analogového televizního vysílání na vysílání digitální. To je, jak známo, podstatně efektivnější, pro přenos stejného počtu programů si vystačí s mnohem menším počtem frekvenčních kanálů. A tak se časem uvolní část dosud využívaných frekvencí, které bude možné využít k jiným účelům. Například k rozšíření celkového počtu programů, jež bude možné vysílat éterem v rámci klasického terestrického (pozemského) vysílání. Nebo je možné svěřit uvolněné frekvence mobilním operátorům pro rozšíření mobilních služeb: nejen datových, ale třeba i služeb charakteru televize v mobilu. Nebo by měly být tyto frekvence využity spíše k poskytování fixních datových služeb, například pomocí technologie WiMax? O možnost rozhodovat o těchto variantách se již nyní začíná bojovat.
Vyjde z tohoto boje vítězně právě Evropská komise? Bude to ona, kdo rozhodne, jak naložit s uvolněnými frekvencemi? Jistě by tak učinila velmi ráda a její dosavadní snažení tomu napovídá. Ale vzhledem k načasování (hlavně vzhledem k době, potřebné pro prosazení nového regulačního rámce) se jeví jako pravděpodobnější, že o využití digitální dividendy rozhodnou ještě jednotliví národní regulátoři. V Česku již náš regulátor signalizoval, že část uvolněných frekvencí poskytne pro potřeby televize v mobilu. A o využití těch dalších chce vést se zainteresovanými subjekty diskusi. 8 0309/ZAJ o

Mobilní roaming: předzvěst časů budoucích?

Určitou předzvěstí toho, jak by mohl vypadat jednotný trh elektronických komunikací v Evropě, naznačuje kauza mezinárodního roamingu, která eskalovala zhruba před rokem, těsně před začátkem tehdejší sezóny letních dovolených.
Komisařka Redingová, která má v Evropské unii na starosti oblast elektronických komunikací, velmi chtěla dosáhnout podstatného snížení cen mobilního roamingu (které skutečně nebyly nikterak nízké). Místo postupů, jež sama požaduje od jednotlivých členských zemí a jejich národních regulátorů (nejprve připravit analýzy a rozhodnout teprve na jejich základě), se však rozhodla pro řešení „od zeleného stolu“. To spočívá v povinném zavedení tzv. eurotarifu, s „ad hoc“ stanovenými maximálními cenami (pro koncové zákazníky i na velkoobchodní úrovni).
Pravdou je, že mobilním operátorům se to příliš nelíbilo a usilovně se snažili vše zvrátit. Jenže komisařka Redingová si nakonec prosadila svou a eurotarify byly v celé EU (i v Česku) zavedeny. Jak již bylo uvedeno výše, byla k tomu využita cesta nařízení, které platí okamžitě, aniž by se muselo dlouho zapracovávat do národní legislativy (jako v případě směrnic). A tak v letošní 13. hodnotící zprávě mohla Komise konstatovat:
Nařízení o roamingu vstoupilo v platnost dne 30. června 2007 a bylo provedeno ve všech členských státech jen s drobným potížemi. Spotřebitelé dosahují nyní při roamingovém volání značných úspor ve výši až 60?%. Komise nyní zkoumá fungování tohoto nařízení, zejména zda by jeho platnost měla být prodloužena i po červnu
2010 a zda je třeba regulovat ceny za roamingové krátké textové zprávy a stahování dat.
Z pohledu mobilních operátorů, ale i národních regulátorů skutečně šlo o značně nestandardní zásah do fungování trhu, vymykající se většině hlavních zásad dosud tak striktně vynucovaného regulačního rámce. A vlastně tak šlo i o náznak toho, co a jak by mohlo následovat, až bude mít centrum v Bruselu díky novému regulačnímu rámci ještě větší pravomoci. Na druhou stranu nelze nevidět pozitivní efekty, které tento krok „od zeleného stolu“ přinesl. Už jen pouhý tlak na mobilní operátory a „práskání bičem“ nad jejich hlavami je přimělo, aby sami přišli se zlevňováním dosud značně předraženého roamingu.
A dnes ani sami nepopírají, že zavedení eurotarifů zvýšilo zájem zákazníků o volání v rámci roamingu – a objemy provolaných minut tak vesele rostou. Jen ještě ne od počátku loňské sezóny dovolených, jak naznačuje citovaný úryvek ze 13. zprávy, ale až od konce loňských dovolených (protože příslušné nařízení dávalo operátorům na provedení změn 2 až 3 měsíce). A tak hlavní výhody zlevněného roamingu pocítí zákazníci spíše až během letošních dovolených. Nicméně zásadní otázka je jiná: nakolik účel (zlevnění roamingu) světil prostředky (rozhodnutí „od zeleného stolu“, realizované formou nařízení)? A hlavně: nakolik budou zájmy a činy úředníků do budoucna korelovat se zájmy zákazníků, uživatelů, spotřebitelů v celé Evropské unii?